Na Celosvětové dny mládeže konané o prázdninách 2011 se můžeš připravit i duchovně. A to díky devítí novénám, ke kterým se můžeš ještě před setkáním připojit. První z nich začíná už dnes!

---

Jde o novénu ke svatéme Františku Xaverskému. Modlí se po dobu devítí dní a má pravidelnou strukturu, která je následující:

 

1. Vhodná píseň

2. Požehnání křížem (nikoliv pokud novéna následuje hned po mši svaté)

3. Krátký úvod (který den novény právě prožíváme, co bude tématem četby)

4. Četba

5. Modlitba sv. Františka Xaverského a požehnání

6. Píseň sv. Ignáce

Výběr četby a úvody k ní se opírají o knihu František Xaverský (1506-1552). Výběr z korespondence jezuitského misionáře Dálného Východu. Vydalo Refugium Velehrad-Roma r. 2005.

1. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Říci pár slov o sv. Františku Xaverském (1506-1552) a proč si tohoto světce chceme připomenout zvláštní devítidenní pobožností.

První den novény je věnován začátkům Františkovy misionářské činnosti. V dopisu zaslaném spolubratřím do Říma misionář burcuje pohodlně usínající svět evropských univerzit, aby se probudil a nezůstal lhostejným vůči obrovské potřebě zvěstování evangelia v nedozírných dálkách Východu. Místo slibných obročí by absolventi univerzit měli toužit po spáse duší v zemích, kam ještě Kristova zvěst nepronikla.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Lisabon - Guinea - Mys Dobré naděje - Mozambik - Malindi -Sokotra - Goa 1541-1542 - Pobřeží Malabar 1542-1544

První dopisy, které František Xaverský napsal z Indie, země své misie, podávají přehled o začátku jeho práce. Jsou to, bereme-li dopisy jako celek, neosobní zprávy, napsané pod dojmem prožitku učební doby, kterou si sám uložil, a ve které byl sám, opuštěný v nesmírnosti jihoindické divočiny, svým vlastním žákem i svým vlastním učitelem.

Téměř všechny dopisy, které Xaver napsal během prvních dvou a půl let svého pobytu v portugalské koloniální oblasti, jsou psány pod dojmem, že je nutno zapracovat se sám do misijního povolání; ukazují kroky na jeho cestě v ne­probádané zemi. Zprávy se zprvu omezují na vnější události. František se připlavil s flotilou Doma Martima Affonsa de Souza, jmenovaného roku 1541 guvernérem Indie. Vypráví o plavbě, o přistání v portugalsko-indickém hlavním městě Goa a o svém prvním kněžském působení v tomto jediném křesťanském, biskupském městě Indie. Přehledně, jasně až clo podrobností popisuje potom způsob své misionářské práce u lovců perel na pobřeží Malabar; své první pokusy zvěstovat domorodým kmenům křesťanskou víru; svou zkušenost v této práci, úspěchy a zklamání. „Nesmírná" byla, podle Františkových vlastních slov, „připravenost pohanů" uznávat svět bílého muže; a to v onom století znamenalo: „přijmout křesťanskou víru". Ale bílý muž sám, velitelé bez skrupulí a bezuzdná spodina prvních kolonizátorů, zničili to, co mohlo být získáno a vybudováno.

Úryvek z dopisu Magistru Diogu a Mister Paolovi u Goa

Tak jsem putoval od vesnice k vesnici a všude působil stejným způsobem; na každém místě jsem zanechal napsané modlitby a pověřil jsem ty, kteří uměli psát, aby seje naučili nazpaměť, opisovali je a každý den se modlili. O nedělích musí pak tito mužové vést společnou bohoslužbu stejným způsobem, jak jsem to dělal já. Všude jsem nechal jednoho katechetu, který měl pokračovat v mnou započatém díle.

Kolik ještě obrácení zbývá kvůli nedostatku pomocníků, kteří by se ujali svatého díla v těchto zemích! Přepadá mě -jako často - touha zahřímat na evropských univerzitách, zakřičet silným hlasem jako někdo, kdo už není při smys­lech; především bych chtěl, aby to slyšeli v Paříži všichni ti, jejichž vědění je větší než jejich přání, aby ho zde zužitkovali; před shromážděnou Sorbonnou bych k nim chtěl zavolat. Jak mnoho duší sejde vaší vinou z cesty spásy, jak mnoho duší je ztraceno kvůli vaší lhostejnosti! Kdybyste stejně usilovně, jako se věnujete studiu, mysleli také na účtování, které Bůh, náš Pán, bude od vás požadovat, kdybyste chtěli se stejnou obezřetností zkoumat hřivny, které vám propůjčil Pán -kolik z vás by muselo být otřeseno! Chopili byste se prostředků ke své spáse, konali duchovní cvičení, toužili byste v nejhlubším nitru svých duší rozpoznat svatou vůli Boží a porozumět jí v její hloubce. Odevzdali byste se od nynějška ochotněji této Boží vůli než svým zálibám a řekli byste: „Pane, pohleď, tady jsem. Co chceš, abych činil? Pošli mne, kam ty chceš, a když to bude správné, tak i do Indie!"

Oč šťastnější by všichni mohli být, jaká křídla by jim dala blažená naděje, že se jim jednou v hodině smrti dostane Božího smilování. Tehdy pak, až se přiblíží onen soud, před nímž se nemůže nikdo skrýt, by mohli říci ve svůj prospěch: „Pane, předal jsi mi pět hřiven. Podívej se, pět dalších jsem k nim získal" (Mt 25,20). Avšak já se obávám, zeje mnohem větší počet těch, kteří na prvním místě uvažují o tom, jak získat pomocí svých studií hodnosti, obročí a biskupské stolce; a jen málo z nich je prodchnuto přáním mít i vnitřně účast na tom smýšlení, které jmenované hodnosti a církevní pocty od jejich nositelů bytostně vyžadují. U těchto studentů se stalo již ustálenou řečí: „Chci se učit, abych získal obročí nebo církevní hodnost, a v tomto postavení chci pak sloužit Bohu." Tak dělají svou životní volbu vedeni svými neuspořádanými náklonnostmi a naplněni starostí, že to, co si tak naléhavě přejí, nebude snad Boží vůlí. Neboť jejich zvrácené sklony jim brání, aby ponechali tuto volbu Bohu, našemu Pánu, a aby ji svěřili jeho laskavosti.

Už jsem byl rozhodnut poslat dopis na univerzitu v Paříži nebo alespoň našemu učiteli de Cornibus nebo napsat doktoru Picardovi a postavit jim před oči, kolik tisíců a tisíců pohanů by mohlo být obráceno na křesťanství, kdyby nechyběli poslové víry! Byl bych je prosil, aby posbírali muže okolo sebe, kteří nehledají slávu, nýbrž co je Kristovo, a povzbudili je v jejich rozhodnutí. Moji bratři, proste Pána žní, aby nám poslal dělníky! Tak nespočetné je množství těch, kteří se v této zemi obracejí, že mi někdy chromnou ruce od tolika křtů nebo vypovídá hlas od ustavičného opakování vyznání víry a přikázání... Zrovna teď křtím celou vesnici; na tomto pobřeží je třicet křesťanských vesnic.

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

2. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Druhý den novény se týká r. 1545, období, které bychom v misionářském působení sv. Františka mohli charakterizovat jako „vědomí poslání“. Z dopisu druhům v Goa vysvítá, že Františkova touha hlásat evangelium i na jiných místech než v samotné Indii, byla potvrzena při duchovním rozlišování v modlitbě.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Kočin - Negapatam - Meliapore 1545

Všechny dopisy, které Xaver posílá na jaře 1545 z Indie do Evropy, ukazují na obrat v jeho životě. Díky zkušenosti z více jak roční praktické práce si uvědomuje, že musí být nejen misionářem, ale také organizátorem; že jeho úkol nespočívá v dlouhodobé drobné práci na jednom misijním poli, ale v jednotném plánování, v shromažďování a po­volávání všech sil, které jsou k dispozici, včetně politických, k dosažení jediného cíle, sledovaného v onom století svorně církví i státem: pokřesťanštění světa.

Dopis králi tvoří velkolepou předehru k této nové, v Xaverově misionářském působení druhé, pracovní epoše. A jestliže v ostatních dopisech prosvítá tiché váhání, dotýkání se otázky, zda přece jen aktivní práce v Indii nepředstavuje prvotní povinnost, tak poslední dopis, určený druhům v Goa, oznamuje závěrečné rozhodnutí, získané ze zkušenosti a po­chopení: pronikat přes hranice Indie do jiných oblastí, při jasném vědomí, že nejenom přirozená moudrost, nýbrž také volání samé Prozřetelnosti přikazuje tak jednat.

Úryvek z dopisu Magistru Diogu a Mister Paolovi u Goa

Zdržel jsem se několik dnů v Negapatamu;15 vítr nedovolil návrat na mys Komorin, tak jsem byl donucen plavit se na San Thomé.16 Do tohoto svatého domu jsem se vrátil nazpět, abych vzýval Boha, našeho Pána, aby mi oznámil v hloubi mé duše svou přesvatou vůli, a to s pevným rozhodnutím jeho vůli splnit a se vší důvěrou, že on, který dal touhu chtít, propůjčí také vykonání. Dopadlo to tak, že si Bůh ve svém obvyklém milosrdenství na mě vzpomněl, naplnil mě velkou vnitřní útěchou a vyrozuměl jsem, že je jeho vůlí, když pojedu na Malaka; neboť tamní krátce předtím pokřtění křes­ťané sami od sebe usilují o svatou víru, a tak je třeba, milovaní bratři, abychom usilovali o to, sloužit jim v lásce...

Bůh, náš Pán, mne nechává doufat, že mi udělí na mé cestě velké milosti, neboť daroval mé duši pokoj a hojnou útěchu, když mi dal vnitřně poznat, že on sám mne posílá do oněch zemí. Jsem tak pevně rozhodnutý následovat tuto cestu, že bych se musel obávat, kdybych se chtěl rozhodnout jinak, že se protivím Boží vůli, a musel bych buď v tomto, nebo v příštím životě hledat odpuštění. Kdyby letos neměla vyplout žádná portugalská loď na Malaka, cestoval bych s některým jiným povozem mohamedánů nebo pohanů. A moje důvěra v Boha, našeho Pána, milovaní bratři, -jenom pro lásku k němu podnikám tuto plavbu -je tak velká, že bych se odvážil s radostným srdcem podniknout plavbu třeba i na katamaranu," kdyby nechtěla žádná loď opustit toto pobřeží; neboť všechna moje důvěra spočívá v Bohu.

Pro lásku našeho Pána a kvůli jeho svaté službě vás prosím, milovaní bratři v Kristu, abyste na mne pamatovali ve svých modlitbách a obětech a abyste mě ustavičně svěřovali Bohu...

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

3. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Třetí zastavení poukazuje na „období naděje“ (léta 1545-1547). Světec píše jezuitům do Evropy o úskalích a nebezpečích spojených s misijní činností. Jen postoj upřímné a bezpodmínečné odevzdanosti do vůle Boží je skutečným východiskem a řešením v obtížných situacích.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Malaka - Amboina - Ternate — ostrovy Moro 1545-1547

Třetí epocha v Xaverově misionářském působení, doba misií v jižním moři, pro něj znamená dvojí: přináší mu první příliv úspěchů, štěstí být milován, a staví mu před oči viditelné plody jeho práce, a přece mu současně odhaluje pravou tvář misijního působení, života, který je poznamenán v každé chvíli blízkostí hrozící smrti.

Tyto dopisy ukazují něco z Františkovy vlastní bytosti a vykreslují jeho obraz dvojím způsobem: Nechávají navenek rozpoznat organizátora, který velkoryse a geniálně vytváří základy a vtiskuje ráz struktuře a formě misií nepokřtěných v asijské části země; a současně dovolují poprvé se přiblížit k svatosti tohoto srdce a ve zbožném rozjímání spoluproží­vat, co to znamená být vydán na pospas naprosté bezmocnosti a stávat se svatým jedině důvěrou v Boha.

Úryvek z dopisu otcům Tovaryšstva v Evropě

Když jsem se dozvěděl o velké bídě těchto křesťanů, rozhodl jsem se vyhledat ostrov a pomáhat tamním křesťanům v je­jich tísni; neboť nemají nikoho, kdo by je poučoval ve víře, kdo by je mohl křtít. Já jsem však vázán vydat časný život, abych pomohl bratřím najít život věčný. Vydaný všem smrtelným nebezpečím, vložil jsem svou důvěru a celou svou naději v Boha, toužebně žádostivý toho - pokud tomu budu schopen dostát - abych se sjednotil se slovem Krista, našeho Vykupi­tele a Pána, který říká: „Qui enim voluerit animam suani salvám facere, perdet eam; qui autem perdiderit animam suam propter me, inveniet eaml'"25 Tato latina je lehce srozumitelná a stejně i smysl slov Páně. Avšak vezmeme-li v úvahu své vlastní posta­vení, tak i když jsme opravdu ochotni ztratit pro Boha život, abychom jej v něm získali, přece když se nebezpečí teprve blíží a člověk podle učiněného rozhodnutí začíná předem pociťovat ztrátu života, tuje najednou všechno tak temné! A i ta latina - sama o sobě tak jasná - se zatmívá zároveň s tím. Ale jenom tímto způsobem jsme schopni vypozorovat, jaký je pravý smysl těchto slov, kterými si posloužil Bůh v nekonečném milosrdenství, aby je každému pro jeho zvláštní případ objasnil. V takových hodinách rozpoznáme, co pozemský člověk zmůže, jak je slabý a vratký.

Mnoho mých přátel a lidí věrně mi oddaných se namáhalo, aby mě přesvědčili, abych přece jen nešel do země plné nebezpečí. Když ale viděli, že mne nemohou zadržet, nabízeli mi všechny možné druhy protijedů. Poděkoval jsem jim co nejsrdečněji za jejich lásku a za jejich dobrou vůli; ale nechtěl jsem se nechat zatěžovat strachem, který jsem neměl, a tyto prostředky, které mi byly v slzách s takovou dobrotou nabízeny, jsem si nevzal; protože já jsem vložil veškerou svou naději v Boha a nechci ji prostřednictvím ničeho ztratit! Prosil jsem dobré lidi, aby na mne pamatovali ve svých modlitbách; jako protijed je to - pokud jde o účinnost- ten nejjistější prostředek, který existuje.

Během cesty z mysu Komorin do Malaka a na Moluky jsem byl často ve velkých nebezpečích, způsobených jednak bouřemi, jednak také ze strany pirátů. Především jednou, když jsem byl na lodi o 400 tunách, lomcovala námi prudká bouře více než přes jednu mořskou míli (1855 m), zatímco se kýl lodi stále dotýkal dna; kdybychom v tomto čase najeli na skalisko, tak by bylo po naší lodi. Jindy jsme zase byli v nebezpečí, že zůstaneme vězet na písku. Nářek na lodi byl veliký. Bohu, našemu Pánu, se líbilo tříbit nás v těchto nebezpečích a dát nám poznat, jak jsme nemohoucí, když se spoléháme na vlastní síly a očekáváme pomoc od stvořených věcí; ale zároveň bychom měli poznat, co se z nás stane, když odvrátíme pohled od těchto marných nadějí, abychom se svěřili jedině Stvořiteli všech věcí, tomu, jehož ruka nás může učinit silnými, když snášíme nebezpečí kvůli němu. Neboť kdo snáší utrpení jedině z lásky k němu, ten pochopí a pozná, uprostřed všech nebezpečí a aniž by zoufal - vychutnávaje v každé hodině, jak vnitřní útěcha vítězí nad strachem z hrozící smrti - že všechno stvoření poslouchá příkazy Stvořitele! A až pomine utrpení, až jsme překonali hrůzy, pak člověk není s to ani říci, ani popsat, co se v něm odehrávalo v době nebezpečí; ze všeho, co pominulo, trvá v jeho vzpomínce jenom jistota, že nemůže nikdy přestat sloužit tak dobrému Pánu a doufat v Boha, jehož smilování nemá konce, že nám propůjčí síly k jeho službě.

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

4. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Dnes se pozastavíme nad „velkým plánem“, ke kterému sv. František postupem času dospěl. Byla to myšlenka na pokřesťanštění světa, myšlenka, která neměla zůstat planou ideou, nýbrž měla vyburcovat k činům.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Kočin - Goa - Malaka 1548-1549

Dopisy, které Xaver odesílá v letech 1548-49 z Kočinu, Goa a Malaka, podávají zprávy o přípravách na jeho největší misijní cestu: cestu do Japonska. Překlenují čas čekání a ukazují zprvu zdráhavý, a pak stále více rozhodnější Xaverův příklon k tomuto podniku a velkorysá opatření, která k dosažení svého cíle podniká.

Když Xaver přistával v roce 1542 v Indii, neznal ještě rozsah pole své působnosti. Dva roky pracuje na ohraničeném úseku pobřeží Malabar; když pozná, že jeho úkol mu ukazuje další cíle, snaží se uchytit na Cejlonu, a když se toto nezdaří, rozhoduje se v roce 1545 proniknout dále na východ. „Volání Makasarů" ho zavádí do Malaka (na Malajském poloostrově) ; odtud se plaví k dvouroční práci na Molukách. Stále ale zůstává uvnitř hranic portugalského koloniálního území.

Na zpáteční cestě z Moluk, když pobývá podruhé v Malaka, přivádí Xavera další „volání" k novému a nejzávažnějšímu rozhodnutí jeho života. Japonec Anjiró jej prosí o křest; a „výborné" zprávy, které Xaver obdrží o právě objevené japonské ostrovní říši, probudí v něm touhu prozkoumat jako první kněz nejmocnější samostatné říše východu -Japonsko a Čínu.

Neslýchané rozhodnutí! Xaver byl pokládán více méně za misionáře ve službách portugalského krále a zdálo se, že je určen pro působení v jeho koloniích. Ve Františkově vědomí však narůstá myšlenka zavazující hlouběji než všechny předchozí, myšlenka, na kterou vsadí celý svůj život i osud a která je rozněcována zápalem jeho ohnivé duše - myšlenka na pokřesťanštění světa!

V Malaka, v nejtěžších rozhodujících červnových týdnech roku 1547, Xaver pochopil, že se od něho nepožaduje jenom dalekosáhlá organizační práce v oblasti asijských misijních stanic, které jsou již k dispozici, nýbrž že je mu - i když to neodpovídá síle jednoho člověka - určen úkol být průkopníkem misijní činnosti v celém světadílu a zvěstovat víru v Krista v Asii.

Toto poznání rozhodne o dalším Xaverově osudu. Bez lehkomyslnosti, ale také s nezlomnou jistotou, se pouští do uskutečnění velkého plánu. Činí to ještě s rozletem mládí, které miluje dobrodružství, ale zároveň už i zocelený zkušeností zralého muže, který zná nebezpečí, ale nebojí se jich, který zkoumá své nasazení a zvažuje svůj zisk. Dopisy ukazují jasně, jak hluboce Xaver, při vší svobodě jednání, vnímá svou povinnost vůči nekonečně vzdáleným představeným (papeži, generálu řádu, králi) jako zavazující a jak zvažuje jejich pravděpodobný úsudek o podniku plném nebezpečí a tak nejistém, co se zdaru týká. Přesto se po vážném zkoumání, vědom si svého úřadu Kristova vyslance, rozhoduje pro něco zcela mimořádného - pro něco výjimečného proti tomu všednímu, pro něco nebezpečného proti tomu zajištěnému, pro riziko: pro Japonsko! Oblouk života se napíná k výšinám a Xaver se chápe díla se soustředěnou silou.

 

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

 

5. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Pátý den novény nás uvádí do podivuhodných dějin šíření křesťanské víry v Japonsku. Zamysleme se nad úlohou, kterou zde sehrál sv. František Xaverský.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Kagošima - Hirado -Jamaguči — Mijako -Jamaguči — Bungo 1549-1551

Kdo si ještě stále myslí, že japonské roky přinesly bouřlivou záplavu vnějších úspěchů a tím korunu Xaverova život­ního díla, bude překvapen, když spatří, jak loď jeho očekávání zakotvila na jiném břehu. Dopisy z Japonska totiž mají vnější misijní dění na zřeteli až v druhé linii, v prvé řadě jsou - především ono první psaní Otcům a scholastikům Tovaryšstva v Goa - svědectvím vnitřního života. Na rozdíl od dopisů z Moluk, mocných v naději a přesto ve své emotivnosti spíše intimních, vyznívá tento první dopis z Japonska méně osobně a zdrženlivěji: tady našel Xaver svůj vlastní tón, tady se stává zřejmým ono spojení pavlovského křesťanství a ignáciánské zbožnosti, které stále znovu prokmitává v jeho dopisech, a tady dospěl k nejhlubšímu souzvuku. Xaver dosáhl oné výše, která mu - podobně jako Pavlovi - dává porozumět, jaká je „šířka a délka, hloubka a výška", „láska Kristova, která přesahuje všechno poznání" (Ef3,18-19). Čerpaje z tohoto bohatství, poučuje, ve stejném duchu jako Ignác, mladý řádový dorost v koleji v Goa; ze samé této vnitřní síly se vysvětlují také jeho misijní úspěchy v Japonsku. Vnější události -jakkoliv napínavě jsou líčeny - nejsou tedy skutečným tématem dopisů z japonského období, nýbrž je jím vnitřní život. Ve srovnání s asketickou hloubkou těchto dopisů ustupují vlastní misionářské zprávy i Xaverova kulturní líčení do pozadí.

Kulturní zprávy se zdají na první pohled trochu fádní a na zajímavosti nabývají teprve tehdy, jsou-li čteny z hlediska poznávání toho, jaký dojem získal vzdělaný Evropan šestnáctého století při prvních setkáních s nejvýchodnější kulturní říší světa; a při pozorném čtení zjistíme, že měl Xaver ke kulturnímu životu Japonska jen povrchní přístup.

Z tohoto důvodu se také misijní práce v Japonsku, od které si Xaver tolik sliboval, vyvíjela daleko obtížněji, než se zpočátku domníval. Jeho vysoké vzdělání mu bylo zprvu jen málo užitečné. Viděl proti sobě stát - konečně! - kulturní národ (misie primitivních národů nebyla nikdy zcela jeho věcí), ale právě tato kultura byla překážkou. „U Japonců", tak píše Valignano, jeden z následovníků Xaverových, „je všechno přesně naopak než u nás v Evropě". Xaver neovládal řeč a nenaučil se ji ani během svého pobytu. Zůstal vždy odkázán na průvodce a tlumočníka. Jeho čas byl však příliš krátce vyměřen na to, aby se mohl patřičně vžít; střet mezi západní a východní duchovní kulturou byl příliš překvapující. Myšlenka, že křesťanství převyšuje kultury, že křesťanská víra nemusí být vůbec na určitou kulturu - snad západo­evropskou - vázána: takto Xaver ještě v té době neuvažoval. Evropan 16. století, objevitel a dobyvatel „barbarských zemí a národů", takové myšlení neměl; přesto však Xaverovy dopisy dosvědčují, že už sám Xaver, i když teprve zárodečně, tímto způsobem začínal rozvažovat. Xaver sám si přál přizpůsobit se novému kulturnímu světu, ale považoval to spíš za dočasné stadium.

„Co může člověk vědět, když nevěří v Krista?" Všechny předkřesťanské a vůbec každá pohanská kultura byla pro něj pochybná. Povolával sice „nejučenější Otce", které Evropa mohla na japonské univerzity vyslat, ale sblížení mezi západ­ním a východním kulturním okruhem si představoval tak, že primát patří samozřejmě západní kultuře, poznamenané už křesťanstvím, a že tato je povolána asijskou kulturu - ať už v Japonsku nebo v Číně - pozvolna ji vytlačit anebo ji od základu obnovit a doplnit. S tímto pojetím stojí Xaver, „mo­derní člověk" svého období, ještě na prahu právě začínající „nové doby".

Proto také byly Xaverovy misijní úspěchy u tohoto významného národa co do počtu malé. Šly spíše do hloubky než do šířky. Zakládaly se, jako všude, vedle pomoci Boží též na silném dojmu, kterým působila jeho osobnost; „Pro mne život je Kristus", to bylo kázání, jímž, podobně jako sv. Pavel, udivoval, přesvědčoval a i při nedostatku znalosti jazyka získával. Japonce to zprvu přivádělo do úžasu a dráždilo k vý­směchu, později však byli přesvědčeni, ba přemoženi. Víme, že mezi prvními křesťany v Japonsku jsou vyznavači a mu­čedníci, jimž se podivuje celý svět. Japonsko se zmocnilo křesťanského učení silou, která bere Evropanům skoro dech, poněvadž jeho vášnivost je utvořena jinak. Neproudí tu zároveň onen potlačovaný zápal a ona síla pramenící z přirozeného nadání, síla nepřekonatelně houževnatá.

Rozvoj rané japonské misie nemá v dějinách křesťanství obdoby, Xaverovi následovníci zažili skutečný masový příklon ke křesťanství. Celá „knížectví" a „královské říše" v Japonsku přestoupily skoro úplně ke křesťanství; a když propukla v roce 1622 bouře pronásledování, darovalo mladé japonské křesťanstvo církvi mnoho set hrdinných mučedníků. Pro­následování v 17. století znamenalo vymýcení křesťanství; ustalo teprve tehdy, když už v zemi nebyl žádný kněz a žádný japonský křesťan se neodvážil veřejně hlásit ke své víře.

Avšak když mohl v roce 1865 první francouzský kněz postavit pro své Evropany opět křesťanský dům Boží, byl po­zdraven jednou japonskou ženou slovy: „My všichni máme stejné srdce jako ty!" Co myslela? Chtěla jen říci, že ona je křesťankou, ona „a skoro všichni v údolí Urakami", ona a, jak se zjistilo, ještě padesát tisíc Japonců v jižním Japonsku, kteří celá pokolení udělovali svým dětem křest a uchovávali víru v Krista.

Xaverovi nelze upřít, že byl prvním Evropanem, který poznal velikost japonského národa a to, zeje hoden toho největšího: vyznávat Krista. Pro něj samotného bylo Japonsko zemí velké naděje, velkého překvapení a v mnohém ohledu také velkého zklamání; ale především zemí jeho srdce. Když se plavil do Japonska, věřil, že teď přišla jeho hodina, že teď může všemi svými schopnostmi pracovat pro Krista, že v něm teď může přijít ke slovu také učenec. A „Otec magistr František" našel hodně příležitostí dávat učené odpovědi na chytré otázky. Přesto nedobyl Japonsko jako učenec, nýbrž jako světec. Františka-světce ukazují jasně dopisy z japonského období

 

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

 

6. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Šestý den novény se nese v duchu „únavy“. Námahy spojené s apoštolským nasazením v Japonsku si vyžádaly svou daň. Ta byla ještě umocněna po Františkově návratu do Indie, kde velký misionář musel řešit napětí a nešvary mladého Tovaryšstva. S jakou rázností, rozvahou a láskou dokázal rozhodovat, líčí dopis Otci Alfonsu Cypriano.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Kočin - Goa - Kočin 1552

Xaver se vrátil z Japonska jako vítěz. Byla to patrně starost o vnitřní záležitosti řádu v Indii, která ovlivnila jeho rychlý návrat. František však přesto doufal, že bude moci všechno opět lehce uvést do pořádku, a už během přeplavby do Indie (Funai - San Čoan - Malaka - Kočin), kdy byly jeho myšlenky ještě zcela soustředěny na Japonsko, se vynořoval nový plán, který vtahoval Františka do svých pout. Portugalsko a Čína měly zahájit mírová jednání - mezi oběma říšemi panovalo politické napětí - a to pro Xavera neznamenalo nic menšího než zpřístupnění Číny pro křesťanskou víru. Xaver proto doufal, že si v Indii nějaký čas odpočine, aby se zotavil z ne­smírných námah v Japonsku, a v klidu se připraví na novou výpravu do Číny.

Když přijel do Kočinu, setkal se tam s ještě většími nešvary, než jakých se obával po znepokojujících zprávách, které obdržel v Japonsku a v Malaka. Toto zklamání jej skličovalo a zesilovalo únavu, která musela přirozeně po vysilujících létech následovat.

Nicméně po několika měsících uvedl v Indii vše opět do správných kolejí. Dopisy z tohoto období - z nichž předkládáme jen ty nejcharakterističtější - pojednávají jed­nak o organizaci řádu a - lze-li to tak říci — po Gomézových přehmatech dokonce i o první „reformě" mladého řádu v Indii. Na druhé straně se však ještě ohlížejí nazpět do Japonska nebo spěchají vstříc událostem v Číně. Xaver popoháněl přípravy ke svému poslednímu a největšímu plánu s rozhledem, rozmachem a zápalem víc než kdy jindy. Avšak přesto neunikne jemnému sluchu onen tichý tón únavy, který se ozývá uprostřed největší aktivity a heroických vypětí - první známka toho, že přirozené síly i toho největšího člověka jsou omezené.

Úryvek z dopisu otce Alfonsi Cypriáni v San Thomé

Prosím Vas pro lásku našeho Pana, abyste krotil svou ohnivou vůli a abyste v budoucnosti to minulé opět napravil, protože není otázkou temperamentu, když se člověk v takové míře nechá strhnout. Příčina toho leží hlouběji: má kořeny v zanedbávání Boha, Vašeho svědomí a Vaší lásky k bližnímu. Věřte mi, v hodině smrti poznáte, že jsem mluvil pravdu. Proto Vás ve jménu našeho svatého Otce Ignáce zcela důrazně prosím: pracujte v krátkém čase života, který ještě leží před Vámi, usilovně na sobě samém a dbejte na to, abyste se stal snášenlivým, trpělivým a pokorným. Věřte mi, všeho se nakonec dosáhne pokorou. A když nemůžete dosáhnout toho, co jste si předsevzal, pak se spokojte s tím, k čemu jste dospěl klidným postupováním. Zde v Indii se prudkostí nedá prosadit vůbec nic. Věci, které chcete vynutit protesty a hádkami, jen zabrání dobrému, které byste mohl dosáh­nout pokorou. Spokojte se s tím, co můžete ovlivnit bez hádek, i když je to jen nepatrné, a to i tehdy, když si myslíte, že byste mohl více prosadit jiným způsobem a pomocí sporů. Vím s jistotou, že se Vám nepodaří dlouho udržet nic z toho, co bylo vynuceno. A v hodině smrti budete takového jednání litovat.

Vím velmi dobře, že kdybychom byli osobně spolu, vysvětloval byste mi teď, že na Vašem způsobu jednání nebylo nic k vytknutí a že Vašim cílem byla jen láska k Bohu a spása duší. Ale buďte si jistý a nepochybujte, že nepřijmu vůbec žádné omluvy a že mě nemůžete zarmoutit ničím více než vlastním ospravedlňováním; nemohl byste mi však udělat větší radost, než když budete chtít sám sebe obvinit. Tak Vás prosím ještě jednou: udržujte pokoj s panem vikářem, s kněžími, velitelem, kapitánem a s ostatními úředními osobami a nehádejte se ani tehdy, když poznáte, k jakým chybám došlo. Co můžete zlepšit po dobrém, zlepšete! Ale nevysta­vujte se nebezpečí, že ztratíte hádkami, co jste mohl získat pokorou a mírností.

Cypriano! Kdybyste věděl, s jakou lásku Vám to všechno píši! Dnem a nocí byste na mě pamatoval a možná byste i slzy proléval, kdybyste pomyslel na to, jak velice Vás miluji. Kdyby se srdce lidí už v tomto životě mohla poznat, věřím, můj bratře Cypriano, že byste v mojí duši našel zřetelně svůj obraz.

Zcela Váš, který na Vás nemůže nikdy zapomenout

František

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

 

7. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Krátce před smrtí neúnavného misionáře nastala krize. Pečlivě připravovaný plán hlásat evangelium v Číně byl náhle zmařen. Sv. František se s neočekávaným zásahem nemínil smířit, což dokládá úryvek z listu určenému rektorovi jezuitské koleje v Goa.

Četba:

Komentář redaktora dopisů

Malaka 1552

Žádná z Xaverových misijních cest nebyla tak připravena jako cesta do Číny. Nechybělo nic: pověřovací dopisy, které zmocňovaly Dioga Pereiru jako oficiálního portugalského vyslance, ležely připraveny; byly vyhotoveny diplomatické listiny od nejvyšších světských i církevních držitelů moci, určené pro císaře Číny a představitele jeho říše; finanční prostředky byly připraveny k použití, nezapomnělo se ani na cenný náklad pepře, vnadidlo, které mělo příznivě podpořit diplomatická jednání na politické a obchodní úrovni. Byly pečlivě vybrány drahocenné dary pro císaře a čestné dary pro veličiny jeho dvora; a Pereirova flotila stála nyní s napjatými plachtami v Malaka, připravena k akci. I Xaver sám si zvolil místo obvyklého pokorného a prostého názvu misionáře titul vyslance Církve Kristovy a hodlal plout ne již džunkou jako do Japonska, nýbrž lodí, reprezentující i navenek Západ. Xaver se v Japonsku hodně naučil. Po svých zkušenostech na japonských knížecích dvorech považoval tuto cestu za příz­nivější a dost podstatně přispěl k tomu, že byla tak výtečně připravena. Věřil, že přišla ta správná chvíle, a příležitost, které se portugalský stát chopil, se mu zdála příznivá k urovnání potíží s Čínou a zároveň jako výzva k nejobtížnějšímu misijní podniku: totiž otevření nové brány pro zvěstování křesťanské víry do uzavřené Číny.

Xaverovy dopisy, které byly psány na jaře roku 1552 z Indie, hovoří s obvyklou důvěrou o novém záměru a dávají s jistotou tušit úspěch podniku. Avšak náhle se objevil muž, který dveře zatarasil! Je to jeden z oněch sice podřízených, ale ve svém oboru samostatných držitelů moci, Alvaro da Gama," „pouhý" velitel flotily v Malaka. A právě na tomto loďstvu při vyslanecké cestě záleželo. Dom Alvaro byl proti tomuto podniku a vůbec jej nezajímaly plné moci, ani hodnosti, ani zásluhy; plavbu jednoduše „zakázal", a to způsobem nanejvýš viditelným: dal vojenský rozkaz obsadit Pereirovu flotilu, nechal odstranit z lodí kormidla a střežit je svými námořníky.

Tím byl plán zmařen a Pereira zruinován. Xavera to však zasáhlo jako blesk z čistého nebe; ztěží mohl, tak to dokazují následující dopisy, pochopit násilný obrat. Poprvé za deset letjeho misijního působení - když odhlédneme od neúspěš­ných námah na Čejlonu - se mu dokonale nezdařil jeho velký záměr. Nepřítel přišel z vlastních řad a Xaver byl bezmocně vydán v šanc muži, který k svému způsobu jednání neměl právo, ale moc.

Úryvek z dopisu mému bratru v Kristu, magistr Gasparovi, rektorovi koleje v Goa

Nedovedete si představit, co jsem vytrpěl v Malaka. Nebudu Vám to pronásledování líčit podrobně, to za mě udělá Fran-cisco Perez. Podá Vám také zprávu o tom, že Dom Alvaro da Gama propadl exkomunikaci, protože zmařil moji cestu do Číny, podnik, který měl takový význam pro službu Bohu a pro šíření víry. Dom Alvaro se prohřešil proti bule, kterou vydal Tovaryšstvu Ježíšovu náš nynější Svatý otec,74 a nestaral se o ustanovení, které hrozí exkomunikací těm, kteří za­braňují apoštolským nunciům ve vykonávání jejich úřadu a v misijní činnosti. Proto se postarejte o to, aby velectěný pan biskup zařídil jmenovitě exkomunikaci všech, kteří pře­kazili tuto mimořádně důležitou cestu, aby podruhé nebylo bráněno Otcům našeho Tovaryšstva, pokud by chtěli zvěsto­vat víru v Japonsku nebo v Číně.

Jsem dalek naléhání na církevní představené, aby někoho vylučovali ze společenství věřících. Jestliže je někdo podle kanonického práva a kvůli svému postupu proti zplnomocně­ním, která byla našemu Tovaryšstvu propůjčena papežskou bulou, právem exkomunikován, tak nestrpím žádná zastírá­ní. Naopak, postižení musejí mít jasno v tom, že propadli exkomunikaci, aby činili pokání a v budoucnu nebránili svými zásahy v službě Bohu. Proto Vás pověřuji starostí o to, aby Otec Juan de Beira73 předal biskupskému vikáři zcela srozumitelné nařízení, na jehož základě bude veřejně vyhlášena exkomunikace nad Domem Alvaro da Gama s odůvodněním, že zabránil misijní cestě, která měla velkou důležitost pro službu Boží a pro šíření naší svaté víry.

Jsem nyní na cestě na ostrovy u Kantonu, zbaven veškeré lidské pomoci; mohu jen doufat, že by se někde mohl najít nějaký mohamedán nebo pohan, který mě dopraví na čín­skou pevninu. Vhodná příležitost, kterou jsem k tomu měl, byla Domem Alvaro násilně zmařena; vzepřel se rozkazu vice-krále, který jmenoval Dioga Pereiru vyslancem, aby se tak vydal v mém doprovodu k císaři Číny. Avšak Dom Alvaro nechtěl za žádnou cenu, aby bylo uposlechnuto těchto roz­kazů, které mohly přispět k tak velké službě Boží. Násilím zmařil příznivou příležitost, která se mi nabízela k dosažení čínské pevniny.

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

 

8. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Osmý den novény – poslední údobí Xaverova života a nevyplněný sen přinést dobrou zvěst o Kristu do Číny. Je neúspěch vyděný lidskýma očima neúspěchem i před Boží tváří?

Četba:

Komentář redaktora dopisů

San Čoan 1552

Pečlivě připravená misie byla v troskách. Zbytky, které zůstaly z předchozího plánu, nabízely jen malou vyhlídku na úspěch, ba znamenaly, „lidsky řečeno", jistý neúspěch.

Neboť mohl-li Xaver přistát v Japonsku přinejmenším jako neznámý, i když opovrhovaný cizinec, tady ho skryté proniknutí do Číny proti platným cizineckým zákonům už dopředu ocejchovalo jako nepřítele státu a v očích čínských úředníků dokonce jako zločince. Těžko by za takových okolností na ně mohl udělat dojem list od biskupa z Goa, který Xaver zamýšlel předat guvernérovi v Kantonu. Pravděpodobně by guvernéra neslýchaná opovážlivost vetřelce ještě více rozzlobila.

San Čoan (Evropany nazývaný Sancian), malý ostrov le­žící před Kantonem a čínskou pevninou, byl za Xaverovy doby svého druhu neutrální zónou pro obchodníky všech národů; dále než sem se cizí lodě nesměly odvážit. Xaver proto usiloval v první řadě o to, aby našel pro sebe a pro svůj doprovod nějakou možnost přeplavby. Byl to od samého počátku bezvýchodný podnik. Čínští obchodníci sice v rozhovoru s Xaverem dávali s východní zdvořilostí najevo svůj zájem o „nové učení" cizího kněze, ale nikdo z nich ani nepomyslel na to, aby kvůli tomu nasazoval hlavu. Nejtěžší tresty totiž nehrozily jenom samotným vetřelcům, nýbrž také každému Číňanovi, který by pomáhal cizinci jakýmkoliv způsobem přejít na čínské území. Konečně se ale přece našel Portugalcům přátelsky nakloněný čínský obchodník, který pomohl právě Manuelovi de Chaves, jednomu ze zajatých Portugalců, k útěku z kantonského žaláře, a prohlásil, zeje ochoten za neslýchané vysokou odměnu 200 crusados toto riziko podstoupit. Xaver byl s tímto řešením nejvýš spokojený. Pouze převozem samým to však nekončilo, musel se najít také tlu­močník. První Xaverovou nadějí byl „Číňan" Antonio, který studoval osm let v Goa, avšak brzy se ukázalo, že za svého pobytu v Indii čínštinu téměř zapomněl. Xaver tedy přijal nabídku dřívějšího otroka Pera Lopeze, ale i jeho znalosti byly více než skromné.

Mezitím uběhl nějaký čas a Číňan se už neobjevil. „Če­kám denně, že mne odveze", píše Xaver 22. října a 12. listo­padu pokračuje: „Ode dneška za osm dnů má přijít čínský obchodník"; odměna za jízdu se mezitím zvýšila na 350 crusados, cenu, která obchodníka s jistotou musela lákat, aby dodržel svůj slib; avšak on již nepřišel a také Ferreira a Lopez se v poslední chvíli vyhnuli nebezpečí. Když opustily na pod­zim 1552 poslední portugalské lodě San Čoan, byl Xaver tak daleko od svého cíle jako v době svého přistání. Nicméně zůstával pevný ve svém rozhodnutí, i když stál úplně osamo­cen, a byl ochoten pustit se do Číny třeba bez průvodců i bez tlumočníka.

Nicméně na čínskou pevninu doplavat nemohl, a tak zůstala jedna nezbytná podmínka, že se nějaký Číňan musí odvážit vzít ho s sebou. Den ode dne se však tato možnost stávala méně pravděpodobnou a zdálo se, že Xaver bude donucen pro případ konečného nezdaru uvažovat o jiných plánech. Měl by se pokusit odplout s džunkou Dioga Vaze de Aragáo do Siamu, aby se odsud příští rok se siamskou misií dostal do Číny? Měl by navrhnout Pereirovi, aby bez vědomí Doma Alvaroze vyrazil do Siamu nebo do blízkosti čínského pobřeží, aby se tam s Xaverem setkali? Nebo by se měl Xaver sám opět vrátit ze Siamu do Malaka nebo jet do Indie, aby podal vicekráli zprávu? Poslední možnost — cesta, kterou ostatně navrhl Pereira - se zdála Xaverovi nejméně slibná. Počítal sotva s tím, že by vicekrál zakročil proti mocnému synovi Vasco da Gamy; ovšem neprávem, jak ukázala budoucnost. Protože nejen sám král Jan III., nýbrž celé Portugalsko odsoudilo příkoří, které bylo Xaverovi, „prvnímu misionáři národa", způsobeno. František ale v oné hodině necítil nic než opuštěnost od jakékoliv lidské pomoci.

Těmito neurčitými úvahami byl tedy Xaver zmítán, když lodě Evropanů opustily ostrov. Zůstaly tu jen džunka Dioga Vaze, která později odplula do Siamu, a Santa Cruz, která chtěla přezimovat na San Čoan; zbylé lodě vzaly sebou poštu a také poslední Xaverovy dopisy. Tyto dopisy však nezname­nají skutečný konec jeho života. Jsou jen branou k oné říši mlčení a skrytosti, do níž ústí život tohoto hrdiny - poprvé v pozemském životě poraženého - a mění se ve smrt světce.

 

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc

 

9. den novény ke sv. Františku Xaverskému

Modlitba devátého dne novény má jinou strukturu než předchozích osm dní:

1. Vhodná píseň

2. Požehnání křížem (nikoliv pokud novéna následuje hned po mši svaté)

3. Krátký úvod do litanií – shrnutí významu sv. Františka Xaverského

4. Litanie ke cti sv. Františka Xaverského

5. Modlitba sv. Františka Xaverského a požehnání

6. Píseň sv. Ignáce

 

LITANIE KE SVATÉMU FRANTIŠKU XAVERSKÉMU

Pane, smiluj se.                                        Pane, smiluj se.

Kriste, smiluj se.                                     Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se.                                        Pane, smiluj se.

 

Bože, náš nebeský Otče,                    smiluj se nad námi.

Bože Synu, Vykupiteli světa,

Bože Duchu svatý,

Bože v Trojici jediný,

 

Svatá Maria, bez poskvrny

hříchu prvotního počatá,                            oroduj za nás.

 

Svatý Františku Xaverský,                               oroduj za nás.

Apoštole Indů a Japonců,

Nástroji vyvolený, abys nesl jméno Ježíše Krista všem národům,

Sloupe svaté Církve,

Obhájce svaté víry,

Odpůrce nevěry,

Kazateli pravdy,

Příteli dětí,

Otče chudých,

Potěšiteli zarmoucených,

Ochránce opuštěných,

Lékaři nemocných,

Útočiště bídných,

Pomocníku nouzí trpících,

Ochrano umírajících,

Velký divotvůrce,

V  protivenstvích

V  úzkostech těžkomyslnosti

V  chudobě a opuštěnosti

V  křehkostech tělesných

Ve vší slabosti

Za časů těžké zkoušky

V  nouzi tělesné a duševní

V  životě a smrti

 

Beránku Boží,

který snímáš hříchy světa,                  smiluj se nad námi.

Beránku Boží,

který snímáš hříchy světa,                  smiluj se nad námi.

Beránku Boží,

který snímáš hříchy světa,                  smiluj se nad námi.

 

Oroduj za nás, svatý Františku Xaverský,

abychom hodni byli zaslíbení Kristových.

 

Modleme se:

Bože, jenž žehnáš těm, kteří Tě uctívají, a jenž uctíváním svých svatých býváš sám poctěn, propůjč nám milostivě, abychom všich­ni, kteří ctíme slavné zásluhy Tvého vyznavače Františka Xaverské-ho, zakusili jeho mocnou přímluvu. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Modlitba sv. Františka Xaverského

Můj Bože, Tebe miluji,
ne snad abys mne zachránil,
nebo abys mne neztrestal
palčivým ohněm pekla.

Ty, Ty Ježíši, všechno mé
objímáš dřevo Kříže.
Snesl jsi hřeby, kopí hrot,
bezpočet urážek a han,

nad pomyšlení bolestí a ran,
potu, drásavých úzkostí;
a hroznou smrt. To kvůli mně,
kvůli mně, hříšníkovi.

Jak lze Tě tedy nemít rád,
můj Ježíši, nemilovat?
Ne proto, abys spasil mě,
či od trestu mě uchránil
anebo se mi odměnil,

ale jen pro sladkou lásku Tvou,
milovat Tebe budu vždy,
jen proto, že jsi králem mým,
jsi Bůh, nezměrný, jediný.

Píseň modlitba sv. Ignáce
ke stažení zde: http://img.signaly.cz/blogy/m/a/drid2011.signaly.cz/pisen-ignac.doc