…mám napsat něco o setkání mládeže světa v Římě 2000… Páni, to už je víc než deset let!

To nám to letí. Musím si vzít k ruce album, abych si připomněla střípky z tohoto nádherného a velkolepého setkání, které nemělo chybu. Je úžasnou vlastností lidské psychiky, že má zájem na tom, aby vzpomínky na to obtížné a špatné ustoupily do pozadí a o to víc zesílily a navždy se vryly do paměti jen ty hezké a příjemné. Tak tu nebudu líčit únavnou cestu autobusem, spaní na podlaze ve školách nebo hygienu, nad kterou by dr. Hana Suralová z televizní reklamy dostávala záchvaty hysterie. To nebylo podstatné. Důležité bylo kým a pro koho jsme si navzájem byli.

Čím začít? Už přípravami na cestu před olomouckou katedrálou, kde jsme vypisovali vstupní víza do Itálie a dostávali přitom záchvaty smíchu při vtipných průpovídkách našeho bus bosse Mirka z Vracova? Nebo dlouhou cestou fantastickým autobusem s bezvadnými řidiči, pro které bylo důležité naše pohodlí a dobrá nálada? Pak malé bloudění po Římě se srdcem bušícím očekáváním než jsme našli tu správnou školu, prožili fantastické přijetí od místní komunity. Pak údiv párů, které spolu cestovaly do Říma, nad tím, že nebudou spát spolu, že holt církev trvá i v praxi na určité úrovni mravních zásad. A tak někteří to „chlapci nalevo, dívky napravo“ do konce setkání nerozdýchali. První cesta k bazilice Santa Croce a usměvaví Italové v metru, podvečerní mše svatá s umýváním nohou poutníkům. Ono vůbec jsme hodně v Římě cestovali a úžasné na tom bylo to, že jsme vůbec nevěděli, kudy vlastně máme jít a jet, ale vždycky jsme dorazili na to správné místo a ve správný čas. Naše pěší cesta do Vatikánu na úvodní setkání s Janem Pavlem II. podél Tibery byla právě takto výjimečná. Prošli jsme kolem Kolosea, kde si římští gladiátoři právě doplňovali hladinu nikotinu v krvi, s českou vlajkou zapíchnutou do batůžků, když se k nám přiřítil kluk už na první pohled národnostně poněkud odlišný: „Achój, vy Čéši! Já Tóny, z Libanónu, ja u fas byl na ČVUT, v Práze studoval! Ať žije pápeš!“ Tak jsme si s panem inženýrem trochu pokecali, tak jak dovolovala jeho znalost češtiny a naše arabštiny J. První konkrétní pohlazení univerzální církve! Náš malý voj pak pokračoval přes Forum Romanum se zbytky antických památek, kam byl pro nás volný vstup a kde jsme mohli chvíli postát a porozjímat nad počátky šíření křesťanství, nad jeho mučednickým obdobím, s Koloseem na dohled. Odtamtud náš boss Mirek vedl svůj malý voj římskými uličkami, vyzbrojen mapou věčného města a neomylným instinktem, který mu velel nasednout na ten správný autobus a vejít na tu správnou stanici metra. Pak cesta podél Tibery v horkém římském odpoledni, usměvaví a k focení ochotní policisté, kteří kvůli nám zastavovali dopravu a lehce odbývali reakce temperamentních italských řidičů. A nakonec kýžený cíl – náměstí sv. Petra, nespočetné zástupy lidí všech národů, barev pleti, nepočítaně vlajek, a nadšení, které stoupalo v mohutných vlnách nad celý Řím. A pak přišel Svatý otec se svým: „Ó Roma felix!“ – Šťastný Říme – a my, ani nevíme proč, jsme najednou věděli, že jsme doma…

Před půlnocí jsme vyrazili z Vatikánu zpět do své školy. A zase jsme se nechali vést Duchem svatým. Možná jsme na něho hříšně spoléhali až příliš, když jsme po divokém souboji svedeném s ostatními národy na centrálním nádraží o poslední autobus, dorazili kolem půl druhé kamsi na periferii Říma. A zjistili jsme přitom, že Češi nejsou zdaleka přeborníky v dobývání se do prostředků hromadné dopravy. Kupodivu nad námi vítězili Američané. Až když někdo zakřičel: „Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme“, vzchopili jsme se a překonali jsme v poslední zoufalé zteči i jejich odpor. Slušné vychování a křesťanské zásady museli jít jaksi bokem, když šlo o přežití. Američané pak určitě nemohli pochopit, čemu se v autobuse tak strašně smějeme…Ovšem teď byla hluboká noc a my jsme, dopravení neznámo kde, přemítali, co s námi bude. Možná náš hurónský smích přilákal policejní hlídku, možná ji poslal některý z našich andělů, neřku-li zrovna archanděl Rafael. Zastavili a po konverzaci v angličtině nás podle identifikačních karet, co jsme nosili na krku, zavezli do naší školy. Venku už nás vyhlíželi vyděšení italští organizátoři, kde jsme a co se nám mohlo přihodit. Bydleli jsme totiž, to jsme ale zjistili až za pár dní, v poněkud zvláštní čtvrti…

Co ještě připomenout? Nezapomenutelné závěrečné setkání se Svatým otcem při noční vigilii na Tor Vergatě, jednom z předměstí Říma, upraveném pro přijetí dvou milionů mladých! Nezapomenutelná pětikilometrová pěší pouť tam mezi poli a vinicemi, v poledním žáru, s balíkem proviantu, který jsme dostali na dvoudenní pobyt na Tor Vergatě. Velmi pozorní Italové, kteří nám po cestě připravovali občerstvení, kropili nás studenou vodou, abychom tu cestu přežili bez úpalu. Afričanka, která si svůj balík nesla na hlavě – ó, jak jsme jí záviděli tento um. My jsme ho museli táhnout v ruce! Radost Svatého otce, když byl mezi námi, respekt, úcta a obdiv dvoumilionového zástupu k němu, tak odlišný od zbožňování zpovykaných celebrit ze světa showbyznysu nebo sportu. Skvělá organizace, skvělé zázemí, nádherný ohňostroj podkreslený hudbou jako dárek od Jana Pavla II., pocit sounáležitosti a vděku za tento úchvatný projekt Boží lásky – církev, která je vskutku všeobecná a svatá. A ještě jeden zážitek chci připomenout – ten záběr obletěl svět. V jenom okamžiku promluvy Svatého Otce při večerní vigilii na pódium vběhl chlapec, určitě neplánovaně, soudě podle vyděšeného výrazu ochranky a kolemstojících kněží, poklekl před Svatého otce a něco k němu naléhavě mluvil. Ochranka přiskočila a chtěla ho odtáhnout. Kdoví, mohl mít zbraň, dostat se do takové blízkosti papeže bylo nebezpečné. Svatý otce jen jemně naznačil, aby ho nechali, objal ho a velmi pozorně mu naslouchal. Dívali jsme se na to na obřích obrazovkách a mně se zdálo, že tu byl na okamžik mezi námi sám Ježíš, který očima papeže s láskou na něho hleděl, jeho rukama ho objímal a přijímal jeho víru. Nebo aspoň tak si představuju, že to mohlo být v Galileji, Samařsku a Judeji před dvěma tisíci lety.

Chci vás všechny mladé povzbudit – zkuste překonat všechny nástrahy a obtíže i pohodlí a jeďte do Madridu! Nebudu vymýšlet žádné reklamní úderné slogany, jen říkám: jeďte! Tam zažijete církev v její univerzálnosti bez surfování po sociálních sítích, tam se setkáte s člověkem tváří v tvář a zjistíte, jak úchvatný je Bůh. Stojí to za to, Ježíš stojí za to, Tvůj bratr a Tvá sestra stojí za to. Čekají tam na Tebe.

Vlaďka