Meditace o tajemství Vtělení v osobních dimenzích, které v nás má znovu vzbudit údiv nad Božím milosrdenstvím.

---

Anotace:
1. Boží odpovědí je Osoba, která má jméno Ježíš. Je třeba Ježíše poznat, milovat a žít s ním.
2. Srdce křesťana žasne nad tajemstvím Vtělení: Boží ponížení se a Boží ochota; spolupráce lidské svobody patrná z tajemství Panny Marie; Boží lidství.
3. Tajemství Vtělení odhaluje způsob, který Bůh zvolil, aby se dal poznat: metoda setkání. Ježíšova setkání líčená v evangeliích.  
Setkání s Kristem jako začátek cesty a zkušenosti života s ním.

1. Odpověď má jméno

   "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." (Mt 1,20-21). Osobní odpověď, kterou Bůh nabídl lidským způsobem k utišení naší žízně po věčnosti, svého vlastního Syna, překonává všechna naše očekávání. Je absolutně velkorysá. Avšak jak říká anděl Josefovi, jehož srdce bylo naplněno bázní z čehosi pro něj nepochopitelného, je to odpověď nejkonkrétnější možná, která má dokonce vlastní jméno: Ježíš.
   Boží odpovědí člověku je tedy Osoba: jeho Syn Ježíš. Je nesmírně důležité nenechat toto tvrzení bez povšimnutí. Bůh nám nechtěl odpovědět stanovením pevných věroučných pravidel nebo poukázáním na morální cestu, kterou bychom se měli dát. V tomto smyslu začíná Svatý otec encykliku Deus caritas est: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“ (DCE 1). Na počátku toho, že jsem křesťanem, (Christsein), nestojí mravní rozhodnutí nebo velká Idea, nýbrž setkání s událostí, s jednou Osobou, která dává našemu životu nový horizont a tím jeho rozhodující směr.
   Bůh nám v odpověď poslal svého Syna. Syna, kterého můžeme nazývat vlastním jménem: Ježíš.
   Životním úkolem je proto přátelství s Ježíšem, poznat jej a milovat. Pokud s ním budeme žít, nebude naše srdce již nikdy žíznit. Evangelium popisuje působivý okamžik, kdy si Ježíš prvně volí své nejbližší přátele – dvanáct apoštolů – slovy: „Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním“ (Mk 3,14). Být s Kristem: taková je odpověď, tudy vede cesta, v tom spočívá smysl života křesťana. Pozor! Je to dokonce jeho životní naplnění, neboť život nám byl dán, aby se nasytilo naše srdce, abychom byli šťastní.
   Když se s někým spřátelíme, obvykle postupně poznáváme jeho život: jací jsou jeho rodiče, kde se narodil a vyrůstal, co má rád a čemu se raději vyhýbá. Také přátelství s Kristem znamená stále hlubší poznávání, abychom jej mohli následovat. Tajemství Vánoc, je výjimečnou příležitostí k hlubšímu poznání Ježíše.

2. Údiv nad Ježíšem, který se stal člověkem.

Jak vidíme, Ježíš je Boží odpovědí vycházející nám lidsky vstříc: je pravý Bůh a pravý člověk. Možná jsme zvyklí poslouchat tato slova příliš často na to, abychom se nad jejich poselstvím a významem opětovně pozastavovali. Větu „Bůh se stal člověkem“ občas říkáme stejným způsobem jako „dnes je ale zima“. Jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě! Přitom stačí se nad těmito slovy na chvíli pozastavit, několikrát si je zopakovat a přemýšlet nad tím, co říkáme. Pak se nás jistě zmocní údiv a vzrušení: Bůh se stal člověkem. Uvažovat o pravdě těchto slov je tedy skutečně důležité.

a) Bůh se snižuje, aby se lidským způsobem setkal s člověkem.

Nový zákon nabízí mnoho úryvků, které nám mohou pomoci přiblížit se k tomuto tajemství milosrdenství jiným způsobem:

„Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ (Mt 1,18).

„Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí."“ (Lk 2,10-12).

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1,14).

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Flp 2,5-7).

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ (Žid 1,1-2).

„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1 Jan 1,1-3).

   Všechny tyto úryvky hovoří o konkrétní události: Bůh se zrodil. Bůh zůstává Bohem a přece se stává člověkem, aby jej lidé mohli vidět, slyšet a aby se jej mohli dotknout; aby mohl mluvit k lidem jejich řečí, aby se stal spasitelem svého lidu. Tento skutek je až zarážející, protože znamená, že se Bůh doslova „ponížil“. Církevní tradice pro tuto láskyplnou vůli Boha, který se rozhodl vyjít nám naproti tím, že se stal jedním z nás, používá výraz „sklonit se“ (srv. výraz „condescendencia“ - „blahosklonost“, teologie používá výraz „kenoze“).
   Toto slovo vyjadřuje absolutní bezvýhradnost a velmi hlubokou lásku, jež z Pánova vtělení vyplývají. Velmi starý liturgický hymnus Te Deum opěvuje toto „sklonění se“ slovy: „Tu, ad liberandum suscepturus hominem, non horruisti Virginis uterum“ – „K naší záchraně jsi vzal, lidské tělo v lůně Panny.“ Český překlad hymnu se v této části poněkud odchyluje od latinského originálu, který doslova znamená: „Ty ses, pro osvobození člověka, nebál být počat v lůně Panny“.
   Tajemství Vtělení proto vyjadřuje bezvýhradnou a bezmeznou lásku Boha k člověku. Lásku tak svrchovanou, že se Bůh nebojí připodobnit se milovanému člověku ve všem, kromě hříchu.

b) Bůh v projevení své lásky s námi počítá.

Přemíra Boží lásky se projevuje zvláště tím, že nás Bůh povolává ke spolupráci.
Bůh se stal člověkem skrze Mariino „ano“.

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť `u Boha není nic nemožného´." Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel.“(Lk 1,26-38)

   Láska se nevnucuje. Kdo miluje, zve milovaného k odpovědi, čeká na jeho „ano“ jako na nejvzácnější dar. Uvažujeme-li o tajemství Vtělení, můžeme si povšimnout, že Bůh na naše dveře klepe nenápadně, žádá o pomoc lidskou svobodu – nevinnou svobodu Marie, Neposkvrněného Početí –, aby se člověku mohl odevzdat a milovat jej.
   Vydanost (kenoze) Boží lásky se projevuje až do té míry, že Bůh požaduje spolupráci vlastního stvoření na díle spásy. Proto když kontemplujeme tajemství Vtělení skrze Mariino „ano“, můžeme poznávat pravdu a hodnotu svobody. Svoboda je „jeden z nejvzácnějších darů, které lidem uštědřila nebesa, nemohou se jí vyrovnat veškeré poklady, jež země v svém lůně chová a moře v svých hlubinách ukrývá“, jak praví don Quijote svému druhu Sanchovi (II. díl, kap. LVIII) a spočívá především ve schopnosti říci „ano“, přilnout k Božímu záměru lásky. Přitom člověk je jediná stvořená bytost, která může svému Stvořiteli „ano“ odpovědět, která může být opravdovým partnerem v dialogu a může jej svobodně milovat. V životě společenství křesťanů člověk neustále poznává význam a hodnotu svobody. Když pak křesťan svou svobodu kvůli hříchu pozbude, balzám milosrdenství jej uzdraví a vyléčí jeho rány.
   Boží povolání ke spolupráci s Ním a skutečnost, že svoboda je vzácný Boží dar, aby mohli milovat, připomíná křesťanům dennodenně prosté gesto modlitby Anděl Páně. Třikrát denně (v některých vesnicích dosud zvony k této modlitbě svolávají)  jsme andělským pozdravením a slovy modlitby Zdrávas Maria vybízeni k tomu, abychom vyznali veliké tajemství Boha, který se stává člověkem.

c) Boží „lidskost“

   Tajemství Vtělení nám nakonec (paradoxně!) dovoluje také mluvit o Božím lidskosti, jak činí latinský text dopisu Titovi: „Pak se projevila benignitas et humanitas Dei (dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem)“ (Tit 3, 4).
   Již jsme řekli, že Bůh chtěl člověku odpovědět lidsky. To znamená, že zvolená cesta a jazyk byly člověku vlastní: Bůh hovoří lidskou řečí.
   Proto od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, abychom jej mohli poznat a milovat, vidět, slyšet a dotýkat se jej (jak říká svatý Jan), nabízí nám cestu v člověku. Konkrétně v tomto člověku, Ježíši Nazaretském, se vším lidským v něm.
   Církev nám tuto skutečnost nepřestává připomínat, když tvrdí, že nic lidského nám není cizí: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami“ (Gaudium et spes 1).
 
3. Setkání s Ježíšem

   Evangelia popisující Ježíšovo dětství líčí také Ježíšovo narození. Andělé, pastýři i mudrci z Východu byli svědky neslýchané události: Bůh se stává člověkem a přichází na svět v Betlémě. Divy vánoční noci však zapadly mezi obyčejné události každodenního života nazaretské rodiny a po třicet let nevyšly najevo. Evangelium se pouze zmiňuje, že Ježíš poté, co se jako dvanáctiletý setkal s učenci v chrámě, „se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ (Lk 2, 51-52).
   Jak Ježíš rostl, dával se poznat. Vtělený Bůh vyšel lidem vstříc: konkrétně, v dějinách lidstva, uprostřed každodenní práce.
   Cesta, kterou Bůh volil k tomu, aby navázal s lidmi kontakt – stát se člověkem, jedním z nich – spočívá ve zcela běžném a obyčejném způsobu, kterým se lidé vzájemně poznávají: setkání.
   Evangelia popisují Ježíšova setkání s muži a ženami té doby odehrávající se za běžných životních okolností, ve kterých se čas od času nacházíme i my: na svatbě přátel (srov. Jan 2,1-10), při smrti dítěte (srov. Lk 7,11-17), v nemoci (srov. Mt 8,1-17), na procházce s přáteli (srov. Mk 2,23-28).
   Jak uvádí Katechismus katolické církve, „evangelia sepsali lidé, kteří byli mezi prvními, kdo uvěřili (srov. Mk 1,1; Jan 21,24), a kteří tuto víru chtěli předat druhým. Protože vírou poznali, kdo je Ježíš, mohli vidět i ukázat stopy jeho tajemství v celém jeho pozemském životě. Od plenek při jeho narození (Lk 2, 7) až po ocet jeho utrpení (srov. Mt 27, 48) a po roušku nalezenou po jeho vzkříšení (srov. Jan 20, 7) je všechno v Ježíšově životě znamením jeho tajemství. Svými skutky, svými zázraky, svými slovy zjevil, že 'v něm přebývá celá plnost božství' (Kol 2,9). Proto se jeho lidství jeví jako 'svátost', tj. jako znamení a nástroj jeho božství a spásy, kterou Ježíš přináší: co bylo na jeho pozemském životě viditelné, to přivádělo k neviditelnému tajemství jeho božského synovství a jeho vykupitelského poslání“ (KKC 515).

   Z Ježíšových setkání vyberme příběh o Zacheovi, neboť v tomto evangelijním úryvku můžeme postřehnout některé základní rysy potvrzující důležitost setkání s Ježíšem:
„Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě."
On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."“ (Lk 19,1-10).

   Ježíš nám jde naproti, aniž bychom si to zasloužili. Žádný lidský titul nás neučiní hodnými setkání s ním. A ještě více: důvodem, proč nám vychází vstříc, je skutečnost, že potřebujeme být spaseni. Ježíš nám jde naproti, protože nás hledá, nás, kteří jsme byli ztraceni. Hledá nás a volá nás jménem. Když Zacheus zaslechne své jméno, zachvěje se jeho srdce dojetím stejně jako srdce Pavlovo, když říká: Kristus „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2, 20). Náhodné setkání s Ježíšem naplní Zacheovo srdce radostí, která je znamením Boží přítomnosti v lidském životě. Tato radost pramení z vědomí, že jsem tak milovanou bytostí, že jsou mé hříchy vykoupeny a odčiněny, utopeny v moři milosrdenství. Člověk proto touží na tuto nezměrnou lásku odpovídat tím, že projevuje snahu změnit se, následovat Ježíše. Setkání s Ježíšem, spásonosné setkání vždy staví člověka před rozhodnutí, zda jít za ním, změnit svůj život, obrátit se. Hlavní roli zde znovu sehrává naše svoboda, neboť láska ji znovu podněcuje ke spolupráci.
   Ve všech setkáních s Ježíšem, která nám evangelia líčí, si můžeme všimnout následujících rysů: každodenní život člověka trpí jistými nedostatky, Ježíš se však nad lidmi vždy smiluje a vychází jim vstříc, zachrání jejich život a naplní srdce radostí a pokojem, načež člověk zatouží následovat jej a změnit svůj život.
   Setkání s Ježíšem je ovšem jen začátek cesty. Tisíce lidí se s ním setkaly. Někteří se za ním i vydali, avšak jen několika málo z nich Ježíš nabídl možnost žít s ním v blízkém společenství. Při následování Ježíše byla svoboda učedníků – a dnes také svoboda naše! –denodenně zkoušena. Díky životu s ním se jej naučili poznávat, naslouchali mu, pozorovali, jak jedná s lidmi, soucítí s nimi v jejich potřebách, vyčítá jim zaslepenost nebo pokrytectví. Na své cestě sdíleli Boží lidství a postupně rostlo jejich poznání Ježíše a láska k němu.
 Když jednoho odpoledne zpozoroval, že jej mnoho učedníků opustilo, „řekl Ježíš Dvanácti: 'I vy chcete odejít?' Šimon Petr mu odpověděl: 'Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží'“ (Jan 6, 67-69). Bůh se stal člověkem a tím nám vyšel naproti, aby každý z nás jednoho dne mohl přijmout Petrova slova za svá.

Modlitba

Doplňkový text: Zrozen z Marie Panny, pravý Bůh a pravý člověk.

ze španělského originálu přeložil Petr Koutný

Zdroj: http://www.madrid11.com/es/camino/catequesis/49-catequesis-3